TUTO POHÁDKU JSEM NAPSALA PRO RODIČE, KTEŘÍ SE ROZCHÁZEJÍ A POTŘEBUJÍ TUTO SLOŽITOU SITUACI VYSVĚTLIT SVÝM MALÝM DĚTEM TAK, ABY TO BYLO SROZUMITELNÉ JEJICH DĚTSKÝM VNÍMÁNÍM.

Pohodlně se uveleb a tiše poslouchej pohádku, o jedné daleké zemi, kde žijí lidé nekonečně dlouhou dobu. Zda a kdy zestárnou, záleží jen a jen na nich. Někdo stárne rychle, protože si myslí, že šedé vlasy a vrásky mu zaručí moudrost a úctu mladších. Když pak zjistí, že tomu tak není, žije dál desítky a stovky let jako stařec nebo stařena. Někdo naopak zůstane rád co nejdéle dítětem. Přeje si konejšit, balit do zavinovaček či si do smrti hrát na honěnou. Takový člověk si stále jen hraje, až najednou vidí, jak jsou kamarádi velicí. Předběhnou ho i přeperou a co je nejhorší, když se s ním nechtějí už ani prát. Takové věčné dítě si musí neustále hledat nové a nové kamarády, až si nakonec hraje na honěnou s prapravnoučaty svých prvních kamarádů. Ve škole ho už neoslovuje nikdo jinak, než: „Jak se máš, ty propadlíku?“ Doma už se o něj nestarají rodiče, ale jeho mladší sourozenci, kteří ho mezitím přerostli a založili vlastní rodiny.

Ti moudřejší vědí, že každé období života je krásné. Chtějí si pozvolna užít dětství, dospělost i stáří, a to tak pomaloučku, aby měli čas napravit vše, co se jim v dětství nebo mladí nepovedlo, ještě, než přejdou do dalšího životního období. Ten, kdo chce, může být nesmrtelný, ale má to jednu podmínku – musí se neustále učit něčemu novému. Kdo se v učení zastaví, umírá. U malých dětí stačí, když se naučí malé věci, třeba říct máma, táta či udělat pápá. Starší děti se musí naučit postarat se sami o sebe, třeba si zavázat tkaničku, jezdit na kole nebo vyrobit draka. Největší nároky jsou kladeny na ty, kteří jsou v plném rozpuku. Ti musí být schopni starat se nejen o sebe, ale také o ostatní. Lidi, které mají kolem sebe, ale také o domy, rostliny a zvířata. Musí se naučit profesi nebo řemeslu, kterou ostatní lidé potřebují. Aby byli nesmrtelní, musí se jich za svůj život naučit dokonce několik. To nejtěžší, co se musí dospěláci v této zemi učit, je vidět svět z různých stran. Každý člověk si rád najde vlastní způsob, jak vidět svět a pak to vypadá, že si nosí po světě svoje vlastní brčko a vidí jen to, co se do škvíry brčka vejde. Lidé v této zemi, když chtějí žít dlouho, si musí pořád tato brčka s někým vyměňovat, aby byl jejich pohled tak široký, jako by se na svět dívali obrovským širokým dalekohledem.

Aby byla pravidla této země spravedlivá, mají lidé dobu, kdy se učí a pak si chvíli mohou užívat radost z toho, že něco umí a jde jim to hladce od ruky. Jakmile ale uslyší člověk tenký hlásek, který mu zašeptá: „Už je čas“, musí si zabalit svoje saky paky a vydat se jako poustevník na cestu za dalším poznáním.

V takové zemi se narodily dvě děti, Filípek a Violka. Jejich tatínek učí vesnické děti číst, psát a počítat a maminka je lékařka. Chodí za ní všechny děti z okolí se svýma teplůtkama a bolístkama. Maminka děti nejen léčí, ale dokáže je většinou i uzdravit. Jak to dělá? Pokaždé chytře přijde na to, co nemoc ďěťátku přináší dobrého, a to mu předepíše jako lék. Jeden klouček, říkejme mu Bobík, měl pořád bolístku ouška. Vždycky, když ho ouško rozbolelo, maminka mu ho ovázala teplým šátkem, položila si jeho hlavu do klína a vískala ho ve vlasech. Když byl Bobík zdravý, nutili ho rodiče, aby se otužoval, cvičil, jedl mrkev, chodil do školy, pomáhal doma uklízet a dělal řadu dalších otravných věcí. Když si ale postěžoval, že ho bolí ouško, tatínek přestal vyžadovat všechny tyto ohavnosti a dokonce i maminka ustala ve svém energickém pobíhání po domácnosti. Najednou měla moře času, aby jen tak seděla s Bobíkem na klíně, vískala ho ve vlasech a zpívala mu ukolébavky. Jakmile se paní doktorko dozvěděla, jaký má Bobík pohádkový život, když ho bolí ouško, předepsala rodičům, aby mu podávali takovou slast po troškách, i když ho ouško nebolí, alespoň hodinu denně. Rodiče se hodně divili, že paní doktorka nenapsala Bobíkovi žádné léky, ani neposlala Bobíka na vyšetření k odborníkovi, který by nějakým chytrým přístrojem zkoumal Bobíkovo ouško. Raději uposlechli její rady. Jaké bylo jejich překvapení, když byl Bobík najednou zdravý jako řípa celý rok. Takhle chytrá paní doktorka to byla!

Tatínek Filípka a Violky byl učitel. Učil děti, jak vše dobře spočítat a nenechat si nikým věšet bulíky na nos. Povídal vždycky dětem: „Všechno si, děti, pořádně zjistěte a nikomu nevěřte víc, než samy sobě.“ Pan učitel schválně dětem někdy říkal nesprávné výsledky rovnic a dělal gramatické chyby, zatímco sledoval, zda si toho děti všimly. Nejlepší známky měly děti, které přistihly pana učitele při chybě a opravily ho. Děti dostávaly známky, které se jmenovaly všímák a nevšímák. Stejně tak se děti nedělily na jedničkáře, dvojkaře, trojkaře, čtyřkaře, ale pouze na velké všímáky a malé všímáky. Děti doma nedělaly úkoly. Nadšeně se po vyučování vrhly na pokusy i experimenty a hledaly gramatické jevy ve slovnících, aby ověřili, zda se nenechaly panem učitelem nachytat.

Rodiče Filípka a Violky měli radost, jaké mají doma zdravé, zvídavé a všímavé děti. Jak by také ne, vždyť se měli moc rádi. Jednoho dne náhle maminka uslyšela hlásek, který špitnul “Už je čas“ a chtě nechtě se musela vydat na svou pouť.

Maminka naštěstí nedoputovala moc daleko. Hned v sousední vesnici doslova vrazila do pána, který si dalekohledem prohlížel hvězdnou oblohu. Maminku moc zajímalo, co pán tak upřeně dalekohledem pozoruje. Pán jí vysvětlil, že studuje dráhu světelných paprsků. Jeden slavný fyzik totiž před sto lety popsal ve své teorii, jak se mění dráha světla ze vzdálených hvězd cestou k naší planetě. Pán už řadu let hledá důkazy, kterými by tuto sto let starou teorii vyvrátil. Když zrovna nepozoruje hvězdnou oblohu, přemýšlí, jak by byl slavný, kdyby se mu to podařilo.

Maminka si najednou připadala jako Alenka v říši divů. Pan Hvězdář nechal maminku koukat dalekohledem na oblohu, vysvětloval jí, kde se rodí hvězdy, co vyplňuje prostor mezi nimi a jak se pozná, že existuje černá díra v úplně temném vesmíru. Maminka pozorně naslouchala a nestačila se divit. Zůstala u pana Hvězdáře v jeho domě a každou noc spolu sledovali všechny ty zářící hvězdy a přemýšleli nad zákonitostmi vesmíru.

Jednoho dne k pánovi přivedla i Filípka s Violkou. Když děti přišly do jeho domu, uviděly na zdi zarámovanou větu: „Energie nevzniká ani nezaniká, pouze mění svoji formu.“ Pán vysvětlil Violce a Filípkovi, že to je fyzikální zákon a co takový zákon znamená: „Když děti vložíte do něčeho své úsilí, tak se to ve stejném množství projeví někde ve fyzickém světě. Někdy to vypadá, že se snažíte něčeho dosáhnout, třeba naučit se hrát na nějaký hudební nástroj. Cvičíte a trénujete každý den hodinu a stále vám to nejde. Nakonec to vzdáte, protože jste přesvědčeni, že se hrát nikdy nenaučíte. A pak jednoho dne jdete kolem svého piana, na které sedá prach. Napadne vás, že bude dobré ho otřít a když otíráte jednotlivé klávesy, jakoby vaše prsty samy vyloudí z kláves melodii, kterou jste se pracně učili. A najednou se ukáže, že energie, která byla vložena do cvičení, nespadla do černé díry, ale proměnila se v krásnou melodii, která vám potěší uši i srdce.“

„A čím je ten zákon tak významný, že ho máš vyvěšený na zdi?“, zeptal se Filípek. „Tento zákon potřebuju mít pořád na očích. Připomíná mi, že cokoli dobrého ze sebe dám světu, projeví se to tam, kde je potřeba. Někdy to ale trvá, než to poznám svými smysly. Mnoho dobrých lidí často vzdá své úsilí, když nevidí na vlastní oči výsledek svého snažení. Proto je důležité věřit v sílu tohoto zákona, a to člověku pomůže překonat chvíle, kdy kolem sebe nevidí nic než temnotu“, vysvětlil dětem Pan Hvězdář.

Pan Hvězdář dělal hodně dobrých skutků pro maminku Filípka a Violky a tak nebylo divu, že bylo mamince v jeho domě moc dobře. Když se jednoho dne ozval v jejích uších tenký hlásek a oznámil: „Už je čas!“, byla maminka hodně zaskočená. Měla pocit, že se toho v domě pana Hvězdáře, ani o hvězdné obloze ještě tolik nenaučila, aby už musela odcházet. V následujících dnech viděli Filípek a Violka maminku zamyšlenou a smutnou. Starostlivě se maminky ptali, co se jí stalo, ale maminka jim nechtěla nic prozradit a jen se na ně smutně usmála. Pan Hvězdář maminku pozoroval několik dní a snažil se ji potěšit. Když ale viděl, že je maminka stále jen smutnější, zeptal se jí, co se jí stalo. Maminka mu s pláčem prozradila, že uslyšela hlásek a je jí moc líto, že se musí zase vydat na cestu za novým poznáním. Pana Hvězdáře to taky zarmoutilo, protože měl maminku rád a nechtěl se s ní rozloučit. Jelikož byl hloubavý, přemýšlel nad tím, jak by mohla maminka dál žít v jeho domě a přitom zůstat naživu. Když pozoroval dalekohledem hvězdy, uviděl padat jednu směrem k hlubokému lesu, který se rozkládal naproti přes kopec. Zaměřil svůj dalekohled k tomu místu a uviděl tam malou chaloupku. Druhý den se zeptal sousedů, kdo tam bydlí. Dozvěděl se, že je to stařenka, za kterou si chodí lidé pro radu. Je totiž jako bezedná studnice zkušeností, ve které je dost poznání pro všechny. Pana Hvězdáře napadlo, že by se mohli s maminkou zeptat stařenky, zda nezná kouzlo, které by jim umožnilo zůstat spolu nejlépe navždy. Pan Hvězdář jednoho dne chytil maminku kolem ramen a vzal na procházku, která vedla jakoby náhodou kolem stařenčiny chaloupky. Stařenka seděla na lavičce před svým domkem, vyhřívala si na sluníčku své staré kosti a loupala hrachové lusky. Když maminka uviděla, jak stařenčiny ruce proměňují dlouhé lusky v kulaté hrášky, propukla znovu v pláč. Stařenka se jí zeptala: „Copak děvenko, copak se ti stalo tak špatného, že roníš slzy za tak pěkného slunečného dne?“ Maminka řekla: “Ty šťavnaté kulaté hrášky jsou jako moje děti, Filípek a Violka. A já si zase připadám jako ten seschlý lusk, protože musím opustit dům, kde mi bylo dobře a vydat se s dětmi na cestu do neznáma“. „Aha“, pochopila stařenka, „uslyšela jsi hlásek a musíš jít dál, objevovat nové končiny, viď?“ „Babičko“, řekl pan Hvězdář, není nějaké kouzlo, které by nás osvobodilo od toho nekonečného putování? „Zákony naší země jsou neúprosné a platí pro všechny stejně“, odpověděla stařenka. Všichni se jim musíme podřídit. Dokud se učíme, žijeme, jakmile zůstaneme stát na místě, umíráme.“ Je jen jediný způsob, jak mohou dva lidé zůstat spolu celý dlouhý život, ale ten je moc obtížný a nikdo to zatím nedokázal. Není na to totiž žádné kouzlo, museli byste to zvládnout sami a pokud se vám to nepovede, zemřete oba.“ To maminku vyděsilo. Představila si, co by bylo s Filípkem a Violkou, kdyby zemřela. Zůstal by jim sice jejich tatínek, ale u toho se usadila moc mazaná paní. Před tou paní musel tatínek i děti skrývat, co všechno umí. Jakmile totiž někdo z nich ukázal, že umí zrýt zahradu nebo upéct bábovku, už ho ta mazaná osůbka tímto úkolem pověřila navždy. „Filípku, ty tak krásně držíš to kladívku ve své ručce, tobě to zatloukání hřebíčků tak pěkně jde od ruky. Že mi tady stlučeš dohromady takovou lavičku, na které bych se mohla slunit?“ A ještě, než se Filípek vůbec stačil nadechnout, už měl v ruce kladivo a hřebíky a před sebou hromadu surového dřeva, které bylo zapotřebí nařezat, vybrousit, natřít a pak zatloukat trpělivě jeden hřebíček za druhým. A Violce zase říkávala:“ Violko, tobě tak jde to pečení buchtiček, ty máš vždycky to těsto takové kypré. Já bych si netroufla něco upéct, když tu jsi, tobě se nevyrovnám.“ A Violka chtě nechtě musela každou neděli upéct buchty, aby měl tatínek, co ke kávě zakousnout. Tak v takové rodině maminka nechtěla nechat Filípka a Violku vyrůstat a padla na ni zase tíseň.

Pan Hvězdář se zamyšleně stařenky zeptal na ten tajemný způsob. Stařenka se zatvářila moc vážně a řekla: “Na první pohled to nevypadá tak obtížně. V průběhu svého dlouhého života jsem ale poznala, že nejtěžší bývá dosáhnout toho, co se jeví jako snadné a přirozené“. „Ano, jako když virtuóz hraje krásnou skladbu, taky to vypadá, jako by to dělal odjakživa a bez zvláštního úsilí“, reagoval pan Hvězdář. „Tak už mě nenapínejte“, zaúpěla maminka.

„Musíte dokázat, že spolu se zvládnete učit pořád tak vytrvale, jako byste to dělali s novými tatínky a maminkami. Znamená to tedy, že nestačí jen měnit místa a řemesla, ale zároveň to vždy naučit i jeden druhého. Musíte se tedy učit dvojnásobně více, prozradila tajemství babička.

„Ale to přece nevypadá tak obtížně“, řekla překvapeně maminka. „Nevypadá, ale je“, řekla stařenka. Lidský tvor je totiž ze své podstaty pohodlný. Když se jeden naučí dobře dělat jednu věc, třeba orat půdu a druhý se zase naučí třeba péct chleba, drží si každý svůj um, jako by mu patřil. Staví pak hodnotu toho, co umí, nad hodnotu toho, co umí ten druhý, aby si vymohl v rodině víc výhod. A tak vznikají první sváry v rodině, které se pak šíří napříč celým lidským společenstvím jako mor. Všichni si pak snaží zjednat výhodu tím, že tvrdí, že umí něco, co má větší hodnotu než to, co umí ostatní. Když se budete trvale učit spolu a od sebe navzájem, nemusíte se ani rozloučit, ani umírat. Nebudete se ale moci na sebe povyšovat a zjednávat si výhody, jako to dělají jiní tatínkové a maminky, protože budete umět oba všechno.

A proto platí v naší zemi tento zákon, aby se tatínkové a maminky museli vždy po čase porovnat vedle jiných tatínků a maminek, naučili se novým způsobům, nezpohodlněli a nezačaly mezi nimi pře o to, kdo má vyšší hodnotu a moc. Jediný zákon, který má vyšší sílu, je zákon lásky. Opravdová láska totiž znamená, že každý věnuje stejnou pozornost druhému člověku, jakou dává sám sobě. Oba se pak od sebe učí, aniž o tom vůbec vědí a nemusí jim to ukládat žádné zákony.

Maminka s panem Hvězdářem odešli spokojeně domů. Zákon lásky se zdál být daleko milosrdnější než zákon, který je podrobil nekonečnému putování. Od té doby bylo ještě častěji vidět maminku, jak sleduje hvězdné nebe dalekohledem a pana Hvězdáře zase, jak měří dětem teplůtku a podává sirup. Maminka s panem Hvězdářem se určitě naučili mnoho nového a dokud se pořád učí spolu a nenechávají si nic jen pro sebe, určitě neumřeli a žijí šťastně dodnes.